„COVID zabil mého syna, ale ne tak, jak si myslíte,“ říká Brad Hunstable, který se v rozhovoru pro PEOPLE svěřil se zdrcující ztrátou své rodiny.
Hayden Hunstable byl žákem šesté třídy, dobrým kamarádem a vůdčí osobností. Ve svých dvanácti letech měl respekt rodičů, prarodičů i dvou sester, říkali mu Bubba. Zajímal se o fotbal, rád tančil a nabízel objetí, když bylo potřeba.
Ale 17. dubna 2020, v krásný slunečný pátek v texaském Aledu, na začátku nařízeného pobytu doma, se Hayden oběsil ve skříni svého pokoje. Bylo to čtyři dny před jeho třináctými narozeninami.
Jeho otec Brad Hunstable se domnívá, že Haydenova sebevražda byla impulzivní reakcí na běh událostí ohledně pandemie.
„Nebyl to kluk v depresi,“ říká 42letý Hunstable ve vydání časopisu PEOPLE. „Nenáviděl školu online, nebyl mezi svými kamarády. Nudil se.“
Izolovaný a neschopný stýkat se s kamarády kvůli karanténním omezením, se Hayden stále častěji obracel k další oblíbené zábavě, hraní Fortnite na Xboxu. Rodiče, vědomi si jeho frustrace, zmírnili pravidla týkající se jeho online času a koupili mu nový herní monitor.
Když teď Hunstable hledá odpovědi na synovu smrt, myslí na monitor, který, jak se později dozvěděl, jeho syn těsně před svou tragickou smrtí nešťastnou náhodou rozbil.
„Děti vnímají problémy každodenního života citlivěji,“ říká Hunstable. „Neuvědomují si, že zítra opět vyjde slunce.“
Mnoho dětí pocítilo úder pandemie do své duševní pohody. Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (Centers for Disease Control and Prevention) se podíl návštěv na pohotovosti souvisejících s duševním zdravím u dětí ve věku 12 až 17 let zvýšil oproti předchozímu roku o 31 procent, zatímco počet volání na linky pro sebevrahy od začátku pandemie prudce vzrostl.
Tragické důsledky beznaděje jsou až příliš dobře známé superintendantovi Jesusovi F. Jarovi ze školského okresu Clark County v Nevadě. Tam podle Jary od března 2020 přišlo o život kvůli sebevraždě 24 studentů, zatímco ve školním roce 2019/20 jich bylo devět. Nejmladší oběti bylo pouhých 9 let.
„Byly to moje děti. Špatně se mi v noci spí. Říkáte si: ‚Dělám dost?‘“ říká Jara. „Zaměřili jsme se na COVID, ale já jsem hlavnímu hygienikovi řekl, že se musíme podívat i na krizi duševního zdraví. Jsem pevně přesvědčen, že pandemie způsobila, že si některé z těchto dětí vzaly život.“
Po Haydenově smrti „jsem nerozeznával, co je nahoře a co dole, jestli je to dopředu nebo vzadu,“ říká Hunstable. „Člověk je doslova v mlze.“
V následujících dnech rodina – Hunstable, Haydenova matka April, 39 let, a sestry Addy, 17 let, a Kinlee, 9 let – dočasně zůstala u Hunstableových rodičů, kde se scházeli u táboráku, „opravdu truchlili, plakali a vyprávěli si příběhy,“ říká Hunstable.
Jednoho rána, dva dny po pohřbu Haydena, byl Hunstable venku, ptáci cvrlikali na teplém slunci a „prostě jsem cítil, že se musím podělit o své myšlenky,“ říká. Zapnul svůj iPhone a začal nahrávat.
„COVID zabil mého syna, ale ne tak, jak si myslíte,“ řekl na videu, které zveřejnil na internetu. „Věřím, že můj syn by dnes žil, kdyby chodil do školy.“
Dále pokračoval: „Nechci, aby vzpomínka na něj, byla jen na jeho poslední chybu, kterou udělal. Chci, aby vzpomínka na něj byla to, že přispěl ke změně v našem pohledu na pandemii, že zažehl plamen, jiskru po celém světě.“
Jeho srdcervoucí video od té doby nasbíralo více než 120 milionů zhlédnutí a Hunstable říká, že se mu ozvali lidé z celého světa.
„Příběhy, které dostávám, by vám vyrazily dech,“ říká Hunstable. „Lidé si vylévají srdce o sebevraždě svých dětí a o tom, jak o tom nikdo nemluví. Všichni to prostě zametají pod koberec. A tak mě napadlo, že by bylo dobré vytvořit nějakou platformu a možná že právě to bylo Haydenovo poslání.“
Rok po Haydenově smrti založila jeho rodina neziskovou organizaci Hayden’s Corner, která se věnuje vzdělávání rodičů a dětí v oblasti duševního zdraví. Hunstable si dal za cíl povzbudit rodiče, aby se svými dětmi diskutovali o sebevraždách – „protože když se o tom nemluví, lidé umírají“.
„S Haydenem jsme takový rozhovor nevedli,“ dodává. „A to jsme ho milovali každý den jeho života.“
Hunstablovi natočili krátký dokumentární film Téměř třináct, který sdílí jejich příběh, a zahájili PSA kampaň pod heslem #ConversationsMatter. Navrhli také národní mandát, který by vyžadoval zařazení hodin emoční a sociální odolnosti do osnov základních a středních škol.
Hunstable si nikdy nepředstavoval, že by se těmito tématy zabýval. Absolvent West Pointu, který spoluzaložil průkopníka videostreamů Ustream a který nyní vlastní společnost vyrábějící chytré elektromotory, trávil své dny jako generální ředitel, pracující na plné obrátky. Ale jak říká, „ten starý Brad zemřel a nyní jsem úplně jiný člověk. Cesta skrze bolest a tragédii může přinést růst.“
Říká, že se snaží rozvíjet svůj vztah s Haydenem, který je i po smrti silný.
„Stále s ním mluvím a modlím se,“ říká. „I když odtamtud nic nepřichází – a já nevím, zda tam vůbec něco je. Ale víte, jestli lidé věří v Boha nebo ne, to mě opravdu nezajímá. Já se rozhodl pro víru, protože to je jediná šance, jak znovu vidět svého syna a být při smyslech. Ta naděje je důležitá.“
Tato naděje je živá, když si představuje, že by znovu strávil čas se svým synem.
„Zahráli bychom si fotbal, „ říká Hunstable. „Dali bychom si křidýlka. Trochu bychom se kočkovali, zápasil bych s ním a potom ho zlechtal. A víte, prostě bych se na něj díval, pozoroval ho a usmíval se.“
